Jsem matka. Jsem samoživitelka. Mám dvě dospívající dcery. Mám práci na plný úvazek. Každý den organizuji, doprovázím, pracuji, utěšuji, podporuji a povzbuzuji. A někdy... se na mě všechno zhroutí.

Ne kvůli nějakému velkému dramatu. Někdy stačí, když je tuba zubní pasty znovu otevřená. Nebo když mám dělat pět věcí najednou – a nikdo si nevšimne, že jsem už dávno překročila svůj limit.

Pak slyším sám sebe, jak mluvím ostřeji, než jsem zamýšlel. Pak ze mě vyklouzne podrážděné „To už stačí!“. A sotva to vysloví, následuje otázka:

Byl to hněv – nebo jsem byl jen vyčerpaný?

Říkával jsem: Jsem moc prchlivý. Dnes vím: Jsem prostě unavený. Nejen fyzicky, ale i emocionálně. Protože jsem byl příliš dlouho silný, bez přestávky. Protože často všechno zvládám sám, ale pořád si nechávám proklouznout mezi prsty.

Znám skutečný hněv. Ten, který mi ukazuje, kdy byly porušeny hranice. Ten, který mi ukazuje, kdy se musím postavit za své děti. Nebo za sebe. Ale tohle, tohle „promluvit si“, je jiné. Je to přebytek. Je to výsledek dnů, kdy jsem se prodírala, i když jsem už dávno byla prázdná.

Jako máma se často snažíte vzpamatovat.

Potlačíte svůj hněv, odložíte své potřeby, vysvětlíte, zprostředkujete a vytrváte.

Ale v určitém okamžiku se vaše tělo – nebo váš hlas – stane hlasitým. Ne proto, že byste ztratili kontrolu, ale proto, že jste příliš dlouho nic neřekli.

Učím se pozorněji naslouchat. Nejen když jsem v úzkých.

Ale předtím. Když si toho všimnu: Napíná se mi krk. Hlas mi zní krátce. Dochází mi trpělivost – ne proto, že bych byl naštvaný, ale proto, že jsem z toho zahlcený.

A pak se sám sebe ptám: Co vlastně teď potřebuji? Pět minut ticha? Někoho, kdo se mě zeptá, jak se mi daří? Nebo prostě jen svolení občas nestihnout všechno?

Nemusím být superhrdinka. Jsem žena, která dělá, co může. A ano, někdy trpělivost nestačí. Ale to ze mě nedělá špatnou mámu. Dělá ze mě skutečnou mámu.

Hněv nebo vyčerpání – někdy se cítí stejně. Ale když se podívám, když se beru vážně, dokážu to rozlišit. A pak se výbuch může změnit v pauzu. Podrážděnost se může stát omezením.

Z pocitu zahlcení se stane „Na chvíli se potřebuji.“

Pořád jsem tu – pro své dcery, se vším, co mám. Ale učím se být tu i pro sebe. Protože silná matka může být i slabá. A to není opak lásky. Je to její nejupřímnější forma.

Znáte ten pocit? Ten tichý pocit „Už to nezvládnu“, který se najednou změní v hlasité? Pojďme si o tom promluvit – jako máma s mámou. Těším se, až se ozvete.