Tichý pohled do zákulisí mého každodenního života jako matky

Venku je ještě tma, když se probudím. Ne kvůli budíku. Ne kvůli dcerám. Ale kvůli mým myšlenkám. Než stihnu úplně otevřít oči, začne to chrapotat:

Kdo co dnes potřebuje? Myslel jsem na všechno? Co musím bezpodmínečně udělat později?

A i když den ještě ani pořádně nezačal, moje myšlenky už jsou uprostřed něj.

Duševní zátěž. Tuto neviditelnou tíhu, kterou nesu, i když ji nikdo nevidí.

Tento seznam, který nikdy nebyl napsán – ale je tam pořád. Neustálé přemýšlení, organizování, plánování. Ne proto, že musím. Ale proto, že na to nikdo jiný nemyslí.

Jako samoživitelka padá všechno na mě. Nemá nikoho jiného dospělého, kdo by se o mě postaral, když jsem unavená. Nikdo, kdo by za mě převzal zodpovědnost. Jsem tu. Vždycky. A upřímně, užívám si to. Ale někdy je to prostě moc.

Pak tam sedím s úsměvem na tváři a tisícem otevřených záložek v hlavě.

Přemýšlejte o školních úkolech, návštěvách zubaře, oblíbených jídlech, starostech, rozhovorech,

k mé práci, mým povinnostem, mým holkám. A mezi tím se ptám sama sebe: Kde vlastně jsem?

Funguji – protože jinak to nejde. Ale mám pocit, že jsou dny, kdy se uvnitř vyčerpávám. Kdy ani nevím, proč jsem najednou podrážděná. A když se podívám hluboko do sebe, vím: Není to hněv. Není to netrpělivost. Je toho prostě příliš mnoho. Trvá to už příliš dlouho.

Naučila jsem se být silná. Ale momentálně se učím, že síla také znamená být k sobě upřímná. Přiznat si, že všechno to každodenní přemýšlení, plánování a starosti mohou být břemenem. Břemenem, které nevidíte. Ale které cítíte. Každou vteřinu.

Píšu tento příspěvek, protože vím, že nejsem sama. A protože si přeji, abychom se my matky – zejména ty, které nesou velkou část břemene samy – přestaly odsuzovat, když je toho prostě příliš.

Jsme silní. A přesto si můžeme dovolit být unavení. Můžeme myslet na sebe. Můžeme si říct: Potřebuji pauzu. Potřebuji někoho, kdo za mě bude myslet. Potřebuji prostor. Pro sebe.

A víte co? Tohle není luxus. Tohle je péče o sebe. A nezačíná to, když se všechno rozpadne, ale v okamžiku, kdy si naslouchám.

Možná je tento text mou malou připomínkou – pro mě. A možná i pro vás. Abychom se k sobě mohli chovat trochu láskyplněji.

Se vším, co nosíme. A se vším, čím jsme.