FreshUpYouSkin
Moje cesta k vnitřní síle
Slova o pochybnostech o sobě, vyčerpání a síle, která pramení z upřímnosti k sobě samému. V mém životě bylo období, kdy jsem si myslel, že vnitřní síla znamená, že vydržím cokoli. Že vytrvám. Že nezaváhám, nepadám, nezpochybňuji sám sebe. Že funguji.
Pro rodinu. Pro vztah. Pro obraz, který jsem si o sobě vykreslila.
Dělal jsem to tak dlouho. 15 let.
Byla jsem vdaná, byla jsem matka, byla jsem součástí systému – a zároveň jsem jím nějak nebyla. Protože jsem se při tom kousek po kousku ztrácela. A chvíli trvalo, než jsem si to vůbec dokázala přiznat.
Byl jsem vyčerpaný.
Nejen unavený z každodenního života, ze všech úkolů, seznamů úkolů a neustálého multitaskingu.
Byl jsem uvnitř unavený. Unavený ze života, který se navenek zdál být v pořádku, ale uvnitř byl čím dál stísněnější.
Pochyboval jsem o sobě. Jsem nevděčný? Příliš citlivý? Příliš náročný? Proč se prostě nedokážu spokojit?
Ale něco uvnitř mě stále mluvilo. Malá, tichá část, která říkala: „Je toho víc. Víc než tato role. Víc než tato vytrvalost.“
A v určitém okamžiku jsem poslouchal. Ne nahlas. Ne dramaticky. Ale upřímně.
Odešel jsem. Ne ve spěchu, ne v hněvu. Ale se slzami v očích, se strachem, se srdcem, které se lámalo, a přesto si s úlevou povzdechl.
Nebylo to snadné. Měla jsem své děti. Své úžasné dospívající dcery, které miluji nade vše a které mě stále potřebují. Jiné, ale ne méně. A já jsem tu. Vždycky.
I když jsem unavený. I když už nemůžu dál. Jsem tu, protože ji miluji.
A protože v tomto novém životě zase dýchám prostor. Jsou dny, kdy v noci ležím v posteli a ptám se sama sebe, jestli dělám všechno správně, jestli jsem dost dobrá, jestli jsem dost silná.
Ale víš co? V těchto chvílích si vzpomínám: Síla neznamená, že všechno půjde hladce. Síla znamená, že vytrvám. Vytrvám. Vytrvám ve své pravdě.
A znovu vstávám – ne dokonale, ale skutečně.
Začala jsem naslouchat sama sobě. Ne vždycky. Ale častěji. Naučila jsem se ptát sama sebe: Jak se doopravdy cítím? A neodmítat odpověď jen proto, že ode mě někdo něco potřebuje.
Naučila jsem se cítit své limity a pojmenovávat je. Ne proto, že jsem tvrdá, ale proto, že jsem měkká – a konečně, být si vědoma sama sebe.
Tato tichá síla, která tam roste, není hlasitá. Nedělá ze sebe důležitou. Ale je tam. V každém upřímném okamžiku. V každé slze, která není setřena. V každém ne, které řeknu. A v každém ano, které se odevzdám.
Ich schreibe das hier nicht, weil ich es geschafft habe. Sondern weil ich unterwegs bin.
Weil ich glaube, dass es viele gibt wie mich – Mütter, Frauen, Menschen, die irgendwann gespürt haben: Das Leben ruft. Und ich darf zurückrufen.
Wenn du das hier liest und dich wiederfindest – dann vielleicht, weil du auch müde bist.
Vielleicht, weil du auch zweifelst. Vielleicht, weil du dich auch neu sortierst.
Dann will ich dir sagen: Du bist nicht allein und du bist nicht falsch. Deine Kraft ist da, auch wenn sie leise ist und vielleicht gerade deswegen.