Jsem si docela jistý, že s autem máme vážný vztah. Trávíme spolu hodiny denně, známe každou zkratku v okolí a jsme prakticky pořád v pohybu, ale bohužel to vůbec není romantické.

Protože s dvěma teenagery se můj každodenní život v podstatě skládá jen z jízdních řádů, spontánních změn plánu a zpráv, které se mi v podstatě objeví v okamžiku, kdy vypnete motor.

„Mami, mohla bys mě rychle svezt?“

Tohle malé slůvko „krátký“ je obzvlášť fascinující. Někdy to opravdu znamená jen pět minut, ale často to zahrnuje i půlhodinu jízdy, zastávku u benzínové pumpy a zcela spontánní objížďku; nikdy to předem nevím.

Věci se stanou ještě zajímavějšími, když se domluví na konkrétních časech. „Budu připravená v šest,“ říkají. Šest, ne krátce po, ne o půl sedmé a už vůbec ne někdy mezi večeří a spaním. Jako matka se ale rychle naučíte vnímat taková prohlášení jako pouhé pokyny. A tak sedím v autě, čekám a pozoruji život na parkovišti. Vidím ostatní rodiče, jak také trpělivě čekají ve svých autech, vyměňují si vědoucí pokývnutí a úsměvy a nemusíte říct ani slovo. Prostě se navzájem poznáváte: tiché společnice taxikářských maminek. Pravděpodobně bychom už mohly založit vlastní spolek.

Mimochodem, obzvláště působivá je schopnost teenagerů změnit svou polohu během zlomku vteřiny. Zrovna se chystám k dohodnutému místu setkání, když se objeví zpráva: „Jsme někde jinde.“ Jasně že ano, proč by mělo cokoli jít podle plánu?

Někdy si říkám, kolik kilometrů jsem v posledních letech najel jen kvůli přátelům, narozeninám, nákupům nebo školním akcím. Z této částky bych si už pravděpodobně mohl dovolit financovat několik dovolených. Nebo alespoň slušnou kartu na benzín na příštích pár let.

A přesto jsou tu chvíle, které tajně miluji: rozhovory v autě.

Těch náhodných pět nebo deset minut, kdy na sedadle spolujezdce někdo najednou začne mluvit o tom, co je opravdu důležité. Příběhy o přátelích, učitelích, velkých snech, malých starostech nebo nejnovějším dramatu, jen tak ledabyle, bez jakéhokoli popudu, jen tak z ničeho nic.

Možná proto se mé auto už dávno stalo víc než jen dopravním prostředkem. Je to zasedací místnost, rezonanční pult, centrum smíchu a někdy i improvizovaný bufet. Drobky pod sedadly toho jistě dostatečně dokazují. A i když si občas připadám jako řidič na plný úvazek, vím moc dobře, že tato doba jednou skončí. Pak si budou řídit sami a už mě nebudou potřebovat na každou cestu.

Pravděpodobně budu jednu neděli sedět na gauči, dívat se na svůj tichý telefon a říkat si: Dnes se mě nikdo nezeptal, jestli můžu na chvíli řídit.

A pravděpodobně mi bude tenhle úžasný chaos i trochu chybět.